KOPÍROVAŤ LEN S IKONKOU!!!
↓↓ ↓↓ ↓↓


HAITI: pomoc !!!

chceš pomôcť?? pomôž tu:

DMS SOSHAITI


Povídka bez názvu (alebo: Strach z konce)

10. srpna 2009 v 21:08 |  ostatné :)
Běžela jsem lesem, i když jsem věděla,že je to zbytečné. Neuteču mu, i kdybych byla v běhu dobrá, nikdo by mu neutekl, přinejmenším žádný člověk. Každých pár metrů následoval pád. Ruce a kolena jsem měla pokryté krví z množství škrábanců, které jsem si při svém neohrabaném běhu způsobila. Zrádné kořeny stromů, které v potemnělém lese nebyly ani vidět. Teď bych nejspíš měla litovat, že jsem ho neposlechla, ale copak by to šlo? To rovnou jsem si mohla vytrhnout srdce a nasypat kilo soli do té rány.
Ne, nelituji toho. Ty krásné okamžiky, které jsme spolu prožili stály za to. Kdybych se opravdu od něj držela dál, jak mi doporučoval, tak by se nestaly.

On šel pomalu… nejspíš. Ne, určitě šel pomalu,jinak by tu už byl.
Jak dlouho to ještě bude trvat ? Kdy mě dožene ? A co bude pak ? Otázky bez odpovědí. Otázky,na které jsem se bála jen pomyslet, natož ještě odpovědět. V boku mě ostře píchalo, podle toho bych mohla odhadnout, že od chvíle, kdy jsem ho naposledy viděla, uběhlo deset minut nejméně. Zase jsem upadla, rychle jsem se vydrápala na nohy a zase se pustila do pro mě nekonečně dlouhého běhu. Bylo těžké utíkat od něho pryč, Ach, tak ráda bych běžela za ním. Jenže hlásek v mé hlavě celkem hlasitě vykřikoval,že musím utíkat co nejdál od něj, od mého srdce.

Stmívalo se. Tma mě obklopovala. Jen sem tam mezi stromy pronikl svit měsíce, díky němuž jsem alespoň trochu viděla na cestu. Bála jsem se ohlédnout, třeba stojí jen pár kroků ode mě a pozoruje, jak nemotorně se snažím mu utéct.

Najednou jsem před sebou viděla záři. Konec lesa? Možná silnice, nebo ještě lépe domy. Když jsem vešla na louku první co jsem cítila byla zklamání. Žádná civilizace, jen mýtina uprostřed lesa. Jenže pak mi došlo co je to za louku. Byla stejně půvabná jako tenkrát, akorát ji zahalil tmavý tajemný šat noci. Vzpomínky, v tuto chvíli bolestné, mě odnesli do minulosti. Vybavila jsem si každé slovo co řekl a výraz jaký při jeho vyslovování měl.

Neměla jsem vzpomínat. Z očí se mi draly slzy a srdce se snad roztřísklo na několik kousků. Podlomila se mi kolena a já skončila na zemi v klubíčku. Jenže to nebyl jediný důvod. Nevšimla jsem si, že už je tak blízko.

Stál na kraji mýtiny, jen několik kroků ode mě. Dokonalý jako vždy, v měsíční záři jeho bílá kůže jemně jiskřila. Oslnivě krásný, ale nebezpečný a hladový. Jeho černé zuřivé oči upíral na můj obličej. Nedýchala jsem, v tu chvíli jsem zkameněla jako on. Bála jsem se , ale mé srdce skákalo radostí,že je zase tady, mně nablízku.

Najednou jsem cítila palčivou bolest na mém krku a on už nestál na svém místě. Teď byl vedle mě, jeho studené rty chtivě přitisknuté na krvácejíc ráně. Chtěla jsem, aby už to přestalo. Necukala jsem sebou, stejně by to bylo zbytečné. Cítila jsem jak na mě přicházejí mdloby. A opravdu mi začal pře očima probíhat můj život. Poměrně nudný, až do příjezdu do Forks.

V tu chvíli mě můj anděl smrti vzal do náruče:


" Ach , ne co jsem to udělal...Bello!" zatřásl se mnou.

" Bello, promiň...odpusť mi.," vzlykal.

" Neopouštěj mě, prosím!" Pláč beze slz.

" NE!!, ach ne.... Bello! Neumírej, prosím... Miluji tě."
Můj anděl mě miluje a já jeho taky, víc než cokoliv jiného. Co víc si můžu přát ?

" Odpouštím ti..."zaškřehotala jsem.

"Bello...neopouštěj mě...prosím...Miluju tě...omlouvám se ti..."

" Taky tě miluji, Edwarde..."


Slyšela jsem tiché vzlykání a pak nic. Svět utichl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama